DEN - BLBEC

Ráno 7:00
Budík, snad nejotravnější věc na světě, ještě se mi nechce vstávat, ležím teda v bílé peřině a rozhlížím se okolo, proniká ke mně zběsilé bubnování kapek deště, zaměřím pohled k oknu, závěs ho zcela nepřekrývá a tak mohu pozorovat, jak si bouřka zahrává se stromem. Rozjímám ještě nějakou tu chvíli, než se přinutím vstát.

Vymaním se ze spárů peřiny, rozhrnu závěs, vyměním pyžamo za legíny a triko a zamířím do kuchyně, přistavím konvici na čaj a zatím ve spíži vybírám, jaký si čaj dnes dám, BOOM. Úlekem vyletím do vzduchu i s krabičkou od čaje, rána jako z děla, co to bylo?? Otočím se a vidím, nebo spíše už nevidím konvici. Konvice vybouchla, všude okolo je mokro a já ještě ke všemu rozsypala po zemi čaj. To to hezky začíná. S donucením si jdu tedy pro mop a koště. Na čaj se dneska vykašlu a místo toho si udělám čerství džus a jdu se uklidnit do meditační místnosti.
Jdu tedy po schodech nahoru, rukou přejíždím po zábradlí, když v tom se mi do nohy něco zabodne, bolestí vyskočím a jen tak tak se zachytnu zábradlí, a pomalu sleduju, jak sklenička plná džusu letí dolů, paráda, další utírání. Na co jsem to krucinál šlápla? Rozhlížím se okolo a vidím to, malí zmetek, jak praskla konvice, jedna její část vylítla až na schody a já na to doplatila. Seberu ten kousek a jdu zase pro mop. Naštvaná utírám džus a sbírám střepy, no to snad ne, po utření cihlové dlažby rozeznávám, že jedna cihla praskla, to jako vážně? A prý že střepy přinášejí štěstí. Mop nechávám u schodů, kdyby se zase něco rozlilo,rozsypalo, prostě pokazilo.

Dopoledne 10:00
Bouře pomalu končí a rozjasňuje se, snad se rozjasní i můj den, pomyslím si. V kuchyni se rychle nasnídám a jdu si zameditovat, meditace by už končila, když by se pořád něco nerozlévalo a nepraskalo. V meditační místnosti krásně pronikají paprsky slunce, které se pomalu vynořují z oblaků. Snažím se ponořit do své mysli a uklidnit se. Jenomže někdo mi to nechce dopřát, slyším krákání vran, co to? Vrány? A tady? Je to divné, a tak rychlím tempem, se jdu podívat co se to venku děje. Vyjdu na střechu, a zůstanu s otevřenou pusou. Jindy moje krásná zelená střecha je teď černá, vrána vedle vrány, navzájem se překřikují, asi se hádají, kdo mi více zničí moje rostliny, moji čističku, to není možný, zlí sen, nevím, co mám dělat, jen tak je neodeženu, i přes to na ně z bezpečí kupole pokřikuju, absolutní ignor. Kašlu na to, jdu pro můj mop.

Plná hněvu se vracím na střechu, chytám za kliku, a otevírám dveře, vyskočím ven a zaujmu bojoví postoj s mopem v ruce, aniž bych se více snažila, se vrány vylekali, a s hlasitým křikem se všechny postupně rozutekli a usedli na okolní stromy, tak, tak je to mnohem lepší, s vítězným úsměve se vracím do tepla domova, jen co jsem šlápla na první schod se vrány začali slétat zpátky. Převrátím oči v sloup a beznadějně si oddechnu, teď na to už kašlu, třeba za chvílí odletí.

Odpoledne 13:00
Sešla jsem do kuchyně a chystám se udělat oběd, vyndám hrnec a dám ho do dřezu, aby se napustil vodou, abych si udělala polívku, pustím vodu a jdu připravit zeleninu do polívky. Ani nechytnu za ledničku a slyším divné chrčení, otočím se a už bez sebemenšího překvapení koukám na dřez, ze kterého už neteče voda, pouze z něj vychází podivuhodný zvuk, jdu tedy k němu a začnu lomcovat s baterií. Aniž bych si to uvědomila, jsem s baterií zalomcovala asi víc než by snesla a během sekundy jsem stála v kuchyni, přede mnou fontána, já s baterií v ruce a celá mokrá, už bez projevu vzteku pouze s výrazem rezignace tam stojím a přemýšlím, co to bylo za pošetilou myšlenku, že se mi dnešek rozjasní, pitomost, měla jsem zůstat v posteli.